Pátek třináctého

Pátek třináctého

Když pod pomníkem svého předka
budeš hledět v jeho líc,
dost možná, že tě lítost potká,
že nejsi pro svou zemi víc.
Však také radost pocítíš,
ty sám jsi dědic jeho duše,
ruce sepni, přistup blíž,
vždyť každý může změnit svět,
vlastní smutek umlčet,
vidět život trochu jinak.
Vidět život skrze muže.

Jeho oči, podobny těm mým,
ve mnohém se však liší.
Pro ně nesměji se, ve dne stále sním,
jen ať se usmějí, jen na chvíli,
ať žal v mém srdci ztiší.

Ty dvě oči, ano, tvé,
jak dokáží být nádherné,
pravda, i být ošklivé,
pak nechci už je vidět, ne !
A v hlubinách tápat,
tak nedívej se na mě tak,
mám strach, že nebudeš to chápat,
chci uletět až do oblak.
Je pátek třináctého,
proč se divím, - je to dáno,
do úkrytu tvého, Něho,
mi není přáno,
nahlédnout.

Je to černý, chladný kout?,
Či zahrada Getsemanská ?
Proč snít.
Jsem obyčejná,
jako každá druhá ženská.
Nech mě jít,
toulat se ulicemi,
čichat vůni řeky,
odpusť, promiň.
Až budu sama,
ve stínu pod šeříky,
ta železná dáma
se změní ve slaměnou panenku.
Už chápeš ?

Je pátek třináctého,
v rozechvělém plaménku,
co v očích máš
vidím odlesk štěstí.
Však ne moji vinou.
Já našla prince svého,
Už se nedíváš.
Jen sobec se teď pomstí.
Snad se nerozplynou.
Tvé oči.
Oči muže.

A kdo co na tom zmůže?
Vždyť je pátek třináctého,
mělo se to stát,
Osud to určil
a teď se může smát
jak napálil mě i jeho.
Tak nediv se.
Je pátek třináctého.