Pro kamarádku naší, jenž klid v nás mučí

Slunce v zátiší,
tvůj úsměv ho zahluší,
jsi nadějí ve smutku,
když hledíme na sebe,
po činu brečíme,
na zemi sedíme,
víme co stalo se
zanechat snahou je.

Se smečkou šelem,
ty s nádherným tělem,
když klopýtáš nocí,
s veškerou mocí,
v tichu jsi emocí
v zádech co zabuší,
jenž dopředu zene nás
a pěnu sfoukáváš.

Ve světle noci,
ty ubíráš moci,
přátelství praská
a kámošům tuhne tvář,
úsměv nám zachází,
za stromy zatmění.
Pak agrese narůstá,
nenávist k příteli,
nalézám konec již,
když do vody klesám níž.
Svědomí očistit,
možnost je každého,
vždy to jest vybráno.