Anděl na horách nebyl

Ránem horu polil křik,
stále sílil, vzrůstal.
Hlas můj letěl sevřen v šik,
když o skály se přiživil
uzamčen v nich zůstal.

Bolest a ten strašný ryk,
jenž s údolím tak srůstal,
způsobil můj špatný smyk.
S mozkem, co nejlepší je na ledu,
jen já a on v závěji jsem zůstal.

Já nezvládl ten snadný trik,
učit prknem snížek praskat.
Nechal jsem se přesvědčit,
se snowboardem, že prý styk,
slast větší mohu mít,
než-li ženám vnady laskat.

Vpřed krev proudí ze slabin
otevřených bérců zlomenin.
Z hlavy stoupá slabý dým
v ústech spočtu počet slin,
ach, jak bídně jsem tu žil.
Neodbytně odvíjí se film…

…Už ti není hochu dvacet,
už by ses měl domů vracet,
domů spát, domů spát…
Hlas v horu naposled,
jak Šaljapin,
Šananáná tada šananáná…

Ránem horou usnul křik,
Tiše slábnul až pak ustal.
A když hlas můj zcela ztich,
gram ducha od nebe se smýk,
by v pekle věky zamčen zůstal.