Prosba

Když slunce sklání tvář
A v tvých očích se zračí,
Ta žlutozlatá zář
Mi k štěstí navždy stačí.
Není to odlesk slunce snad,
To teď už za horami je,
V tvých očích není hlad,
Jen šťastná naděje.

Podej ruku tomu, koho nemáš rád
A věř, že stisk ti oplatí,
A kdyby třeba přece zklamal snad,
Dej mu šanci zas, byť po celá staletí.

Život nás učí učit se zas,
A dává nám rány, které nás bolí,
Však nejseš tu sám, strach vyléčí čas
A přítel dá léku na cokoli.

Tak koukni se kolem, co přátel tu máš,
Lidí, kteří ti ruku podají
A i když si myslíš, že dobře je znáš,
Stále své tváře hledají.

Otevři oči a otevři srdce
Ať vidíš, kdo tě chce více znát
A až řekne někdo:,, podáš mi ruce?“
Zkus jeho prosbu nezklamat.

Nikdo z nás není míň než ten druhý,
Každý tu svoje místo má.
Jak každičký odstín barevné duhy,
Do jedné klenby zapadá.