Konec jedné dívky

Už rozhodla jsem se nad způsobem,
jakým odejdu v ten lepší svět,
má duše již nebude jen prázdným ostrovem,
snad rozvije se jako květ.

Ležím tu v peřinách, slabá,
oči přivřené v denním snění,
přikrčujíc se jak by měla přijít zrada,
myslím na někoho, kdo by mi rozuměl, ten však není.

Na stolku vedle mého měkkého hrobu,
leží sklenka, zlatorudá, drobná,
čekám jen až mohu,
vypít ji do dna.

Ruce se mi netřesou,
jsem klidná, v pokoji,
prsty mé sklenku k ústům nesou,
jen pocit jedu na rtech myšlenku mou ukojí.

V tu chvíli, kdy kapka do úst spadla,
oči zhasli v posmrtný val,
ta květina v ní zvadla,
v žilách koloval jedový kal.

Ležela jak křehká panna,
sama a spokojená se sebou,
až potom někdo zrána
otevřel dveře…