Mozaika

Bolí věty, psaná slova,
a nikdo další poblíž není,
začínat zas a znova,
bez pomoci i snění.

Jak mozaiku skládat si život,
jak mozaiku bez barev,
prát se o barvy opřekot,
Proč? Aby život byl barevný.

Přátelé snaží se pomoci,
ale občas je to marné,
mozaiku skládá každý sám,
i když to není snadné.

Bijme se pro ty barvy,
ať žádná z nich nechybí,
totiž život bez barev,
se nikomu nelíbí.

Neklídejme obrazce a postavy,
co jen sochaři svedli-
jsme obyčejní lidé,
držme se toho čeho bychom měli.

Naše mozaiky jsou obyčejné,
ale každá je něčím jiná,
jedna je domodra, druhá dočerna,
ale každá je ta naše oblíbená.

Mozaiku skládá každý sám,
z jednoho velkého barevného balíčku,
co nám byl po narození dán,
nedostal se od hlavy, máme ho v malíčku.

A pak stačí říct:" Balíčku,
ta mozaika v otbě je má,
a už nejsem natolik namyšlená,
abych se v barvách přebírala."

A poprvé mi ta básnička stejně nepomohla. Děsím se nové školy, děsím se těch lidí tam, děsím se tělocviku, bojím se vyjít teď ven, a pořád musím poslouchat, že já jsem ta špatná, co má všude bordel. Jen mi ještě nikdo neřekl, jak ho mám uklidit.