Třináct

Smích zní pokojem,
však čí je když jsem tu sama.

Na náměstí hodiny s orlojem,
na podiu kat, co nohy lámá.

Pláč zní místností,
též není můj.

On, opilí svou hloupostí,
neslyší tiché stůj.

Křik zní budovou,
ale já mlčím stále.

Nářek těch co už nemohou,
prázdná židle v sále.

Zpěv zní údolím,
já ústa zavřená mám.

Otevřenou ránu ti posolím,
abys věděl, že jsi sám.

Hlas zní sálem tichým,
ale já jej neslyším už.

Třináct je číslem lichým,
to však nevěděl ten muž.