Můj přítel...mé druhé já

Noc rozevírá svojí náruč,
dnes už poslední přívětivé gesto.
Nic si nevyčítej a ji pouč,
že zázraky se nedějí často.

Láska si nevybírá svojí oběť jen tak,
vybírá s rozvahou a klidem.
A pak vzlétne nahoru do oblak,
dá sbohem ostatním lidem.

Posloucháš hlas ve svém srdci-
nádherná symfonie večera-
dál bojovat nemůžu a nechci,
snad nevznikne z toho mýdlová opera.

Zelený lístek padá k zemi
a s ním i moje pokora.
Moji poslední cnost vezmi,
když ďábel spadne zeshora.

Když jednu chybu uděláš,
tak jedna Ti určitě nestačí.
Co víc s tím naděláš?
Nic! Ale něco Tě to naučí.

Nedokážu vyjádřit ten pocit,
když drzým slovem Tě odbydu.
Nevím, kde se ve mě bere ten klid,
který už možná dlouho mít nebudu.

Možná, že děláme stejné chyby.
A proč tomu nemůže být tak?!
Vždyť i přes ostatní sliby,
jsem jedno tělo, duše, tep i tlak.

Jsi můj přítel na dobu neurčitou.
A tohle já mám přesně ráda.
Takhle si Tě vážím víc s každou minutou.
Půlku svého srdce Ti dávám.

P.S. Tu druhou si u sebe nechám. Co kdybys mne opustila a já bych zůstala bez srdce? Vždyť přece jen jedinou věc máme jistou.