Světlo v černém sametu

Ležím uprostřed květu
ze sametových lístků tmy
a snažím se říct světu
za chlupatými zdmi
své kůže,
že jsem člověk světla,
který může,
může zářit.
Ležím uprostřed noci,
hladím se na srdci,
mysli i v bocích,
hojím se před sebou samou,
vidím se, jaká jsem,
vidím se úplně nahou,
vidím, že jsem sen
svých lepších kroků.
Jsem sen, sen, sen
své sametové noci,
jsem světla den,
který má v moci
své paprsky,
svá slova,
své skutky.
Jsem světlo...