Vem si ho!

Okolo kostela
v noci se plížívá,
osamělý muž,
jež peklo zažívá.

Už rok je sám,
už ztratil všechny smysly,
zoufalý žalem,
zajat ve své mysli.

Vem si ho!
Netrap ho dál,
je mrtev zaživa,
mrtev a sám.

U jejího náhrobku,
v noci on usíná,
v tu chvíli šťasten,
s láskou ho objímá.

Vem si ho!
Nemá proč žít,
nenech ho s havětí,
u hrobu hnít!

S holýma rukama,
tam u těch zvonů,
kope tak hluboko,
až ji vidí znovu.

Něžně ji objímá,
líbá její rty,
hledí jí do očí,
očí plných tmy.

Jako bledý papír,
trhá se jí kůže.
Unikla mu podruhé,
potřetí nemůže.

Vem si ho!
Ve dne noc honí,
a v noci vzpomíná,
jak její kůže voní.

Tam u těch zvonů,
všechen čas tráví,
a co z ní zbylo,
s láskou teď hladí.