Inkoust

Jsem inkoustový cákanec na zdi,
co pomalu usychá,
však stopa po něm zůsatne navždycky.

Jsem černá na bílém,
jak písmo v učebnicích,
kde se nikde nepíše,
jak žít.

Jsem jedna z tisíce kapek,
co z mraku padá,
a na zemi se odráží, v kaluž.

Jsem ďábel s lidskou tváří,
jsem inkoust,
tak čená, tak bílá, ale ne černobílá.

Ale jsem i slunce,
co ráno vychází a večer zapadá,
každý den, každý den.

Co budu dál,
hřát,, pálit, či mrazit?
To v knížkách nenajdu.