Deprese

Kudy se dát, kam jít ještě mám?
Kolem je jen blázinec a ticho skrz mozek mi duní.
Utíkám, pajdám na zlomených nohou, opuštěn a sám,
střeva po cestě vleču a za krk ohavná zrůda věčně funí,
kolem jen bláto, tlení a hnus, svět, který tak často a dobře znám.

Zastavit nechci a dál běžet dávno už nejde,
před očima míhají se mi démoni s rozšklebenou tlamou,
koho jednou do marastu mamu vhodí, ten nikdy živý neodejde,
není směr, cesta, krok, oči a s nimi i čas, všichni jen svorně klamou,
až slzy mi vyschnou, zmrzne krev, až z kostí všechno maso sejde.

Žereš mne, tak už se zalkni, hnusná zrůdo Deprese,
morek mi z kostí vysaj a vyrvi míchu z páteře,
před tebou už stojí ten, co další krok nechce a nesnese,
i ruka už umdlévá z věčného bušení Naději na dveře.
Jen žer, zaživa žer, lepší je to, než věčná chcípající recese.

Nad hlavou mi skučí milenci a vrazi,
pod jejich slzami a nekonečným nářkem lebka už mi praská,
důvěrně je znám, navěky mě věrně doprovází.
Má skutečnost, kojná s leprou shnilou tváří, mne ve vlasech drápy laská,
a já slyším dunění hrud, co už na rakev mi život hází.

Konec blízko už je, kroky poslední dávno za své vzaly,
když oči v noci zavřu, vidím hrbatou, pitvornou bránu,
tu, jíž ruce tisíců dočerna vlastní krví pomazaly,
snad vděkem, že skončila strašná, pichlavá cesta od rána k ránu,
vidím už sochy, reliéfy ohavnosti… už jen krok… jen krůček malý…