Na čem vlastně ještě záleží...?

Na čem vlastně ještě záleží…?

Když první ráno budívali zpěvem ptáci,
bývala to klopota, ale přece vzácná idyla,
nás dnes budí řinkot stroje zkázy, co nad námi žalem nekrvácí,
všechno kolem ječí jen „Táhni už, tvoje hodina právě odbila.“
A my jdeme… stádo bez mozku.

Jenže jak se vymanit z tuposti vlastně nevinného davu?
Jak zlomit už rezatou obruč a zařvat: „Ne!“
Sám bys byl, stroji doby připletl se pod nápravu.
Jsi ubohá součástka, kus, co nahradí se, když trvanlivost pomine.
Zastav se a přestaň sát zlatou drogu. Nikdo nezapláče…

Táhnou nekonečné šedé zástupy všednosti,
a nad nimi se válí ve skleněných palácích pár naditých břich,
vystaráno, veselí a vytlemení, plní zahnisané hrdosti,
se kterou kážou všem, co je a není dnes už hřích.
Jako žábu pro pitvání rozplácnou tě a přišroubují na desku.

A ty hniješ, pomalu scházíš, celý život ztrácíš iluze.
Jen proto, aby oni mohli žrát a chlastat u válení a šoustání,
aby s podobnými nenažraně hráli za tebe a tvůj pot na burze,
kde takoví, jako ty jsi, nejsou nikomu už ani k zasmání.
Přece co je jeden pěšák pro zkušeného hráče?

Dívej se na svět očima, zvedni hlavu v tom nekonečném stádu.
Uvidíš, co všechno se na tebe valí, pošklebuje a bujností tyje,
do vlastních rukou konečně popadni sám nad sebou vládu,
a zeptej se hlasem, který hrdosti už v sobě nikdy neskryje:

Na čem vlastně ještě záleží…?