Ještě něco k rozloučení...

Možná jsem byla slepá víc než jsem chtěla,
ale věř, že nechci, aby to bylo pryč,
možná jsem se víc snažit měla,
nemysli si, že to byl pouhý kýč.

Bylo to pravé a byly v tom city,
zůstanou vždy toulavé vzpomínky pro obě,
které budou v našich srdcích vryty,
které zůstanou ve smutku, křivdě nebo zlobě.

Myslím, že víme, že to stálo za to,
možná to nebylo dokonalé a mělo chyby,
ale tvoje přátelství bylo pro mě dražší než zlato
a nikdy nezapomenu na naše vyřčené sliby.

Možná, že jsem celou dobu slepá byla,
zatímco tys pevně na zemi stála,
možná jsem jen ve vysněném světě žila,
ale nezapomenu na tebe, ani to cos mi dala.

Když pomalu píšu tyhle řádky,
vracím se na začátek zapomenutý časem,
vracím se zase úplně zpátky,
někdy ohromená ironií nebo úžasem.

Vracím se zpět a hledám začátek toho konce,
kde jsem se obě ocitly najednou vratce,
už asi není ani patrná šance,
trvalo to jenom chvíli a tak krátce.

Měla bych se snad cítit vinna,
nebo za to můžeš ty a nechceš mi to říkat,
hlavně mi netvrď, že jsi úplně jiná,
obě víme, že od problému se nesmí utíkat.

Možná že se mi teď slza v oku blýská,
jenže ty ji nevidíš a možná ani nechceš vidět,
nevím jak to cítíš ty, ale mě se už stýská,
nechci to zapírat a ni se za to stydět.

Byla jsi pro mě vždy někým v mé duši,
já vím, že to zní naivně a možná se tomu budeš i smát,
věř, že srdce mi tak podivně rychle jako nikdy buší,
ale nechci si tu na chudáka hrát.

Život je zvláštní a já to nepoznala až dosud,
stále čekám, že mi půjdeš naproti za rohem,
asi je to jenom smutný a trpký osud,
je tak zvláštní a zároveň těžké ti říct navždy sbohem...