Tamara

V hluboké soutěsce Darjalu
kde Těrek mlh proráží klín
prastará věž čněla nad skálu
s ní splývajíc v pochmurný stín

V té věži, jež úzce strměla
byl carevny Tamary byt:
ta měla podobu anděla
a démona zlovolný cit

Tam půlnoční mlhou šalebnou
se zlatavý plamínek třás
poutníka zval mocí tajemnou
k oddechu v noční ten čas

A temnotou zněl hlas Tamary:
on všecek byl touha a žár
v něm byly neznámé záměry
a všemocné kouzlo zlých čar

Za hlasem nezřené peri šel
kupec, vojín i pastýř stád
eunuch mu dveře vždy otevřel
a mračně zval v pustý ten hrad

V brokátu, s perlami přes čelo
tu na lůžku hebkém jak dech
čekala hosta...A šumělo
před ní víno v dvou pohárech

Proud vášně se lil z horké ruky
a ústa se skláněla k rtům
a záhadné divoké zvuky
tam celou noc plnily dům

Jakby v tu věž v noční hodině
sto jinochů bujných a děv
sešlo se k svatební hostině
kde zní chmurný pohřební zpěv

Však sotvaže jitro zářivé
svůj po horách prostřelo jas
hluboké mlčení tísnivé
tam pojednou zavládlo zas

Jen Těrek darjalskou roklinou
své peřeje hnal ruše klid
vlna se honila za vlnou
a házela po ní svůj břit

A v spěchu svém lkaly pro tělo,
v němž život teď navždy už ztich
tu z věže: odpusť mi zaznělo
kde bílý šat v okně se mih

A bylo něžné to volání
tak sladce ten hlas zvučel v dál
jakoby k radosti shledání
a k rozkoším lásky zas zval