Nikdy nejsem sama

Kolikrát ještě budu se sama sebe ptát,
kolikrát ještě v zoufalství se topit?
Otázky buší do spánků a nedají mi spát
prázdná místa v duši jsou tak povědomá.
Pořád jsem zraněná, pořád ten kruh a slabost
Křídla jsou stále zlomená a lékař čas je už příliš starý
Kde vzít odpověď a kam jít pro útěchu?
Zas ráno vstát a v každodením spěchu utopit touhu
Přijít s prázdnou nádobou a čerpat, čerpat bez ostychu
Odložit přetvářku, hrdost svou a pýchu.
Dej mi pít - volám znovu, zas a bez ustání
Můj hlas je slabý, hrůza, že nikdo neslyší, mi brání zakřičet
Že budu za blázna a že sama v pustině se plazím
Že předstírám tu život, že není nikdo z vás
Kolikrát ještě rozervaná budu tu prosit o lásku
Kolikrát budu dávat bezejmenným a uzavírat sázku
sama se sebou, že příště už někdo příjde
Příjde a přiloží své rty k mým a bude pít
A bude pít až do dna,
pak odříhne si třeba hlasitě a možná poděkuje
Já z vděčnosti obléknu si jeho tělo
Sama již prázdná a odevzdaná navleču si ho na sebe
A budem spolu do skonání věků
Jeden bez druhého a přece na věky spojeni poutem vykoupení.