Malá dáma na velkém papíře

SOUBORY ORGANICKÉ CHEMIE
MAREČEK, HONZA
berou mi iluze, jak fér bývá něčí svět;
jednou tě jistě potká - nuzák,
může to být třeba rektor nebo pasivní Švéd!

Od kafe vysrkávám postplantážní vůli žít,
jako když čmáráš růží na čelo
touhou někoho jiného, kdo postavil
celý sad jen pro druhé
- zvláštní; vitráž voskových figurín,
kde je tisíc a nikdo
i tam ses zjevil Ty
potetovaný lógrovanou normou,
že na veřejnosti je zakázáno
obnažovat svá ústa...
(když nejsi tázán)

Contrá mladý pár plující
mezi stoly labutí sólo
Contrá stařík- káže srdci,
že již nebude milovat
a z očí mu kanou slzy
kvůli vdově Bittové
Contrá anděl, co zanechal
svou milou na hřbitově
a nezabráníl předčasnému
výkvětu
Contrá student, co vrazil
klín zkoušek do rukou amuletu
Contrá Tvůj svět, co se jen
v mých očích odráží
Contrá úzkoprsá přítomnost
kavárny Pod Pasáží
se do ztracena míhají matné basy
a umělci vadne dech X
X - cítím - bez přestání -
intenzivně cítím Tvé vlasy na zádech
ještě horké včerejší nocí
a neupravené vzrušením
- ještě nabírám do dlaní pár vět
(mám žízeň a kafe mi tu nechutná),
co neslíbal můj drzý
ret

Zvláštní. Možná mi zahrajou něco od Tebe,
stačí tak málo - mít jen pár pětek!
Nezahrajou... Neznají Tě, jako
já nechci znát je
a jejich problémy
contrá můj iracionální
pocit polapenosti
Tvého náručí.

Přece Tě chci opět vidět!
A mají tu hnusné kafe, špatné židle,
světské stoly o třech nohách;
divní lidi sem choděj
- a jestli ne kvůli jídlu
nebo odpornýmu kofeinovýmu moku,
tak možná kvůli sobě,
nedotčené skutečnosti
vlastního uvědomnění,
že bez sebe
ani bez druhých
nestojej
za nic!

Chci Tě vidět třeba v zabláceným šeru
poloopitých ulic, co se už nesnaží
o návrat
chci Tě vidět jako tenkrát mezi otisky
prstů poslední dekády slasti
na skleničkách těsně, než budou zavírat
Vidět Tě jako naposledy za zvuku laviček
dychtících po teplém slovu,
kam Měsíc ukryl své perly
spoutané do okovů
in verbis,

-NE NAPOSLED

jen trochu jinak,
než Tě vidí ostatní