Silní padnou!

Jsi dýka zarytá do hrudi,
pistole, co na srdce mi míří.
Proč vždycky tolik Tě popudí
barva krve? Vždyť i svědomí se smíří
se smrtí, tak zmáčkni spoušť!
Jen jednou, prosím. Hoď po mě kamenem,
zůstanu stát, pokorný, v duši poušť.
Zemřu, ale zžírným pekelným plamenem
lehneš Ty, neboť respektuješ dávné úsloví:
"Silní padnou!" Tak jest psáno.
Mlčím a hledím skrz husté mřížoví,
vím, co bylo mi osudem dáno...

Ale kdo je vlastně vězněm?
A proč?