Zpověď sebevraha

Mnoho jsem získal
a mnoho jsem ztratil,
život můj úprk sleduje.

Něco jsem našel
na chvíli zvážněl,
tak proč mě Bůh žaluje?

Nevnímám víru,
jak černou díru,
jen beru co brát se má.

Z lazební čepele,
přečtu si ortele,
které mi strach vydává.

Do koruny nebes,
více už nelez,
tam není místo pro Tebe.

Má duše tuhne,
pohled můj uhne,
když vidím své přátele.

Nekoukám na čas,
život je trapas,
ve kterém chovám se vesele.

Tak sedím v lavici,
skrývám se v čepici
i když jsem ve svatém kostele.

Víra a předsudky,
svádí mě na skutky,
které mění mou obnošenou tvář.

A tak vstříc činu,
za svoji vinu,
padám tu před studený oltář.

Někdo mě zatratil,
zmizel mi i můj cíl,
a tak bloudím v duši své samoty.

Skokem do hlubin,
tím se nepochlubím,
a zůstávám členem prázdnoty.