Dotkni se...

Dotkni se špičky mraků
a řekni jak, studí jejich plášť
a pak se podiv do mých očí
a řekni, jak bolí tě můj pláč?

Když slzy tečou zpod černých řas...
„Tak vzpamatuj se přeci“,
zní tvůj neoblomný hlas.

Dotkni se špičky mraků,
a počkej s dotykem,
i když od rozžhaveného slunce pálí.
A pak se podiv do mého srdce,
jak ta kulička smutku, na dně hozená, bolí.

Když slzy tečou,
a jen od soli skvrny zůstávají...
„Nejsi přece malé dítě!“
a holky jako já se prý nevzdávají.

Tak naposled říkám,
zkus dotknout se bolesti,
která v druhých jako koudel plane,
zkus místo chytrých rad
udělat nečekané.
Podej ruku, vždyť je to tak snadné!
Jen maličko rozehřej to své srdce chladné.