Děvčátko ze sirotčince

Za městem malá kaplička,
od ní alej, cestička,
a na konci zeď a brána,
za ní smutná písnička.

Každé ráno vlasy češe,
čisté botky, šatičky,
oči krásné jak koláče,
do vlasů dá mašličky.

Malá hezká holčička.

Každé ráno, každý den,
vysedává u oken.
Za tou branou tam je svět,
který touží získat zpět.

Ví, že v městě za alejí
jiné domy než ten její,
tam si s dětmi hraje máma,
moct tak býti mezi váma...

Smutná naše maličká.

Snad nad maličkou osiřelou
bdí stařičká sudička.
Když vyjde její hvězdička,
už spinká naše holčička.

Nechává si zdát svůj sen,
jak je krásný slunný den,
jak pryč odsud si ji vedou,
společně jak za ruce jdou...

Štastná naše maličká.

Dočkala se malá dáma,
zítra vkročí do neznáma,
otevře se pro ni brána,
teď se bojí toho rána.

Není vše jak v jejím sníčku,
ni památky po sluníčku,
pro ni je však krásný den,
co by předčil každý sen.

Srdíčko jak zvon jí buší,
to že prší nevnímá,
možná že jde právě domů,
velkou chvíli prožívá.

Naposled objímá tety,
slzičkám se nebrání,
má je ráda, co chce neví,
v hlavě zmatek k zoufání.

Alejí jdou, odcházejí,
je v ní malá dušička,
naposledy z dálky mává,
už nevidět mašlička.

Hodně štěstí, maličká...