Běžná lidská vlastnost

Když čerstvá rosa se usídlí na listech,
je to pláč rána, jenž znovu ji uhlídá,
ledovou krásku, co smrtelným bere dech,
ten pohled bez citu mnohým se zajídá.

Slepého žebráka obdaří chladem,
vojáky v zákopech útokem ze zálohy,
milion sirotků umírá hladem,
jiným stůl přetéká, u krbu hřejí nohy.

Večer když oblohu zalijí červánky,
je to krev dne, který usíná zbitý,
Krutost, jenž činí z nás obětní beránky,
nutí nás s Osudem svádět boj litý.