World of Twilight

Z místa kde sbíhá se země s oblohou,
shlížím do světa jenž leží mi u nohou.
Připomíná mi zoo v pavilonu opic,
však zde není nižádných hranic.

Ke zkáze tíhne svět pode mnou,
pohlcen primitivity temnotou.
Z Kocourkova stal se vzor,
již nikdo netouží cestovat za obzor.

Všichni raději šedí v řadě stojí,
proti zákonu absurdna písknout se bojí.
Opakují poslušně předložené bláboly,
od toho ostatně už 57 let chodí se do školy.

Zákony logiky jasně mluví,
národ omezený snadněji se řídí.
Den za dnem podezření mé rychleji sílí,
zatímco lidé po sobě bez smyslu střílí.

Nebýt opakujících Kantorků,
oslábla by moc neschopných pisálků.
Ti zatím za dolar nesmyslnost do vět splácnou,
jež mají být jejich světu spásou.

Tak jako dnes,
dělo se vždy.
Často přišlo to na přetřes,
však pisálci stále hvězdy.

Že byli originální vyjevujíc neschopnost,
co je to za přínos ?
Či se snad báli co řekne kritická veřejnost,
nechtěli vstrčit do seriózní tvorby nos ?

Co je to za básníka,
jenž skrývá schopnost svoji ?
Následovník páně Nezvala,
jenž tajil umění psát verši?

Pak nám tu vznikají podivné útvary,
jako sitcomy kde komparsisté tleskají.
Čtenář či divák už nepozná co je co,
musí mu to být konkrétně řečeno.

Kdy povídka se stává básní v próze,
kdy báseň v próze stává se románem ?
Na to jasná odpověď neexistuje,
když měří se logiky metrem.

Někdo namítne: „Kritik to řekl“
však to jak na pocestného pes by štěkl.
Pes se uštěká aniž o pocestného kdo stojí,
zatímco kritik tahem pera hvězdu vyrobí.

„LARTPOURLARTISMUS!“ znělo kdys,
však zdá se čas vydrolil odkazu vlys.
Nyní už čile opět bují,
propaganda čile ho hnojí.

Na druhé straně moudří stojí,
vás lidí se tuze bojí.
Vědomi jsou si rizika,
jež z nevědomosti vyvěrá.

Vliv na ně má spíše druhotná,
bohatá zkušenost mého života.
Vidí jak proti zdi se rozbíhám,
odchází ukrýt se kdovíkam.

A tak zatímco lidé se sebechválou opájí,
pyšní na absurdní román, báseň v próze i h**** na modro,
Moudří se vskrytu scházejí,
by myšlení nezmizelo nadobro.

Kde Opilá zpěvačka významnější Platóna,
tam vbrzku přijde pohroma.
Znamená to totiž jedině,
vzdělanost že kvapem vadne.

Znak totiž úpadku totiž je hlavní,
nad moudré že nuly staví.
Kdo se propagandě klaní,
zákonitě pak pravdu nikdy neví.

Od útesu se denně odvracím,
z lidských opiček je mi zle.
Však napnou luky a vrhnou oštěpy,
nutí mě na útes vrátit se.

Na jiných ostrozích přátelé moji,
přes internet komunikují.
Svět také změnit by chtěli,
však ze skály rovněž se bojí.

Stejně jak oni za obzor vidím,
toho co čeká tam lehce se bojím.
Začalo to básní v próze,
skončí nepohodlnými na provaze.