O hanebnosti války

Kamenné tváře na stopách lidstva,
údolí v páře mění se v města,
místo zeleně jen šedivá zdiva,
a na schodech chlapeček tajemně snívá.
O Slunci a o lesích plných zvěře,
o lásce a o důvěře.
Sedí tu zkroušen, kde nožkou čárá kruhy,
a tajemně se usmívá,
nemá lásku, nemá dluhy,
jen sny které nám ukrývá.
V dálce šumí divné stroje,
pach kouře a rány z děl,
na ulicích jsou kupy hnoje
a místo keřů jen hromady těl.
Takové dětství Ti vyhladoví duši,
stáváš se psancem zármutku,
srdce ti prostřelili kuší,
a ústa jsou v zarezlém náhubku.
Kde je ta míra, která přetekla,
kde jsou ti slavní soudci
a lidskost co nikdy neřekla,
že taky může blouznit.
A v poblouznění smečky vlků,
které trhají tvou nevinnost,
je spousta lidských křiků,
och jaká hanebnost.
Silný bere slabému
pod záminkou nebe,
a bohatý chudému,
na kterého sere.
Tys nebyl vyvolen,
ty nejsi naše kasta,
ty budeš zatracen
a basta.