Krize

Slova se nehrnou, myšlenky váznou,
ruku mám lenivou a hlavu prázdnou.
Tolik bych chtěla verše zas psát,
tolik bych chtěla lidem zas dát
alespoň něco, co skrývá se ve mně,
čeho si všímáme jedině ve tmě.
Slova však krouží jen, do vět se nepojí.
Psát může jenom ten, kdo se nebojí.

Já mám však strach, že řekla bych mnoho,
že bych tím ranila toho či toho.
Že bych tím ranila nejvíce sebe,
že by se zatáhlo nade mnou nebe.
Že by se zhroutil celý můj svět,
slova když vyřknou se, nejdou vzít zpět...

Kdo bojí se, říkáme, do lesa nesmí.
Co je však les, když vezmeme vesmír?
A co je člověk? Jen jeden z mnoha...
Stejně jak v knize jednotlivá slova.
Stejně jak kapka, co za bouřky padá,

taky však jehla, co v seně se hledá.
Dokud ji nenejdeš, vidíš jen stejných stébel tisíce.
Stébla, co nehledáš, a přece tu stále jsou.
Stačí však světýlko, jen malý plamínek ze svíce,
seno se rozplyne a ty najdeš jehlu svou...

Chce to se nevzdávat a hledat dál,
život je jak jeden veliký bál.
Lidé jsou v maskách, skrývají tvář,
oči ti oslepí bláznivá zář,
všechno je v pohybu, všechno se točí,
lidé buď postávaj a nebo tančí...

Snaž se vždy tančit, ne smutně stát,
dříve než hudba přestane hrát.
Užívej života, dokud je čas,
vždyť je tu tolik vesmírných krás!