Jen sbohem...

Jen sbohem…

Na konci měst a všech lidských stánků
v tajemném místě u jezera
za třpytu hvězd jak v objetí mágů
spanilá sedí lesů dcera

Nevšední krásou okolí mámí
bělostně září aurou svojí
sličnější než všech krájů dámy
panuje v lese s korunou z chvojí

Něžně tvář jemnou k hladině sklání
růže co právě rozvila květ
panenská bohyně elfího klání
samotna čeká už tisíce let

V tichou se samotu odděla hávem
vzpomínky zašedlé hlavou jí plynou
toužíc se trpící zahalit blahem
slzy jí kanou nad hladinou

Odešla bolest a odešel žal
hořkost a smutek zůstala jen
ona však dnes večer tuší že dál
půjde svou cestou až nalezne zem

Krásná ta víla, sbohem teď dává
těm kteří kdysi směli ji znát
nyní však na konci jedné z cest stává
a s životem novou hru vydá se hrát

Sbohem teď bolesti, slzy a žale
odcházím navždy a už nikdy víc
nespatřím vás, jež v minové pole
mě nesli jste svorně jak oběť svou vstříc...