Můj chrám

Uprostřed zahrady chrám,
střecha ze slunce a nebe,
tráva podlahou, a člověk sám
uvnitř zdí nezdí, otázka zebe.

Jakou cestou jít, proč cítím co cítím?
A kafe stydne, mluvím a sním,
Bože, vždyť se za své pocity stydím,
mám v sobě vůni květin i splín.

Proč cesta má změnila směr i jistoty,
proč najednou vnímám, co dřív ne,
proč duše má svlékla triko a kalhoty,
proč se kolem ní svlačec pne?

Svlačec svléká mě do nahoty
a obléká do zelené naděje,
žene mě k lidem i do mé samoty,
odhání falešné duchovní zloděje.

Jsem zlomená, a přece bohatá,
pro někoho blázen, pro jiné láska,
jsem sněhová vločka zavátá
na boží oko, které mě laská.

A jeho modří rozpouští se klec v mé duši,
nevěřicně sahám kolem sebe,
spatřuji další naslouchající uši,
Bože, vždyť já už nemám jen Tebe!

Nebo jsem Tě našla i v jiných lidech?
Jsi snad rozeset v jejich srdcích?
Rozhlížím se ve svém chrámu, tají se mi dech,
hluk otázek tak trochu utich.
Jsem smířená...