Duhová vločka

Jsem sněhová vločka
v duhové podstatě,
pro někoho pes, pro jiné kočka,
pro někoho slza ve vatě,
korálek v náhrdelníku,
stopa v písku u moře,
řádek ve Tvém deníku,
občas rámus, děs, bouře,
někdy něžná konvalinka,
někdy máma u Filípka,
někdy nedopitá sklínka...
Jako barvy v duze,
jako střípky mozaiky,
někdy něžně, někdy drze
vrážím do své hokejky
na hřišti bytí,
sama nevím kdy, kde, proč a jak
se můj puk lásky chytí
do srdcí lidí,
do netěsných sítí
božské jednoty, která se stydí
za modly, komplexy, nevíru,
za spousty prázdných slov
v hromadě popsaných papírů.
Přeskakuji prázdnotu všech dob
s dlaní přirozenosti,
jedna vlnka všech vod,
s klíčícím semínkem ctnosti,
s čistotou svého svědomí,
kdo nevidí a neslyší,
ten se stejně nedozví
o mé duze v mozaice,
o složitých vzorech
v pavučinové krajce
deček mnou tvořených,
o mých slzách štěstí, smutku,
o velkých snech zbořených,
o slovech, která bez skutků
neumím použít,
o tom, že pro vás lidé,
zpívám a učím se žít.
Jsem sněhová vločka
v duhové podstatě
lidského chápání,
na pódiu, na chatě
v životním tápání
uzrávám v člověka,
což strach vám nahání -
Závisti, Malosti, Zlo,
copak nevšimli jste si,
kolik lásky skrze mne šlo
k lidem?
Jsem sněhová vločka
v černém šatu,
pro někoho pes, pro jiné kočka,
hladím i drápu,
slabá i statečná,
však nikdy bez lásky
a nikdy netečná
pro vaše otázky -
synáčku,
přátelé,
fandové,
neboť jste pro mě
boží poslové...
Jsem sněhová vločka,
nedrž mě pevně -
Tvá náruč počká,
láska zní levně,
když svazuje a poutá,
jen skutečná láska
není vůbec hloupá,
není to maska
umělých gest.
Vadí Ti hranice mých úst či dobra?
Pak neznáš více cest -
jen tu svou,
kde Tvá kritika
je lživou hrou
v jevišti života.
Copak necítíš
jak píseň mnou klokotá?
Mně však nevadí
Tvůj příkrý tón,
neboť pro všechny
zní vzácný zvon
odpuštění a pokory.
Jsem duhová vločka
v bílé podstatě,
ranního úsvitu očka,
paprsek ve zlatě,
částečka štěstěny,
bílá pěna v moři,
atom proměny
se srdcem, které hoří
láskou, láskou, láskou...