O otci,synovi a bílém Jednorožci...

********
V hlubokých lesích, v horách Karpatských,
údolích, co nikdy vidět není,
tvorové zvláštní, jmen až bizardních,
se ukryjí, kdy čas k ránu v den se mění.

Ten kraj je stranou od všelikých map,
dávnými časy popsal cestu zlou.
A vryl pak do ní zvěře temné dráp
hranici, za níž lidská srdce netlukou.
***
Je velmi zvláštní, přes všechna varování,
že zbloudil můj syn, a právě sem.
Dle mého soudu musel sbírat odhodlání
už několik let, rok za rokem.

Vlastním zrakem chtěl jistě spatřit asi
podivná stvoření z velmi starých knih,
jimiž jsem jeho žízeň po vědění hasil,
já-snílek v županu a pantoflích !!
***
A už je tu! Hleďme na hrdinu,
jak vykračuje hrdě v černočerný hvozd!
Vždyť tak jistý je. Nic nedbá jedů z blínu,
ještě netuší. Zkázu mu chystá budoucnost...

Od hor zavanulo, to podzim vládne stráním,
karmín a žluť a temně hnědá hlína.
On jistotu ztrácí. Strachu se náhle brání,
co na něj se spouští z větví, jak pavučina.
***
Je večer a cesta bude ještě dlouhá,
o tom má jistě, blázen, tušení nejasné.
Těžko chápat, kde vzala se v něm touha,
která, vhozena do jiných srdcí, pohasne.

Učinil první krok a vnoří tělo v houští.
Co v houští dím ?! To vkročil do pralesa!
A stejně jak rudé slunce za obzor se spouští,
jemu, statečnému, níž a níž srdce klesá.
***
A je tu noc, a s ní začne divné dění,
jenž, v pravdě, nemá o co stát...
Co vidí oči, to není k uvěření,
že má teď jen sáh a vzdech k tomu, utíkat.

V puklinách přímo v srdci skály-
v drůzách křišťálů a v dutinách,
co kořeny mocných dubů roztrhaly,
mu do očí blýská jemný, zlatý prach.

Cítí krokem ticho jak temný val.
Tepání kovkopů v hloubi černé hutné země,
skřetích tlouků a špičáků karneval
zní a duní do smíchu ďáblova sémě.
***
Mladé čelo mu náhle skrápí pot.
A dochází mu, kde se má jeho duše vzdát.
Jme se napodobit vítr, vždyť běží o život
a takový závod se sluší neprohrát !

Už ho skoro mají, už ho dohánějí tupí běsi!
Ohyzdnými spáry ze zad kůži rvou!
Podivný zvuk, snad chór, se ozval mezi lesy
a divnější světla zář. Však proč tak najednou?
***
Sláb, žíznivý a k tomu vyčerpaný.
Stvoření snové, přelud před ním stojí,
jen se ho dotknout prý smějí jenom panny-
tak přízračný je, až člověk vydechnout se bojí.

Všechno už vzdal, v duši rozhostil se mír.
Jen tvora jedinkrát po medové hřívě pohladil
a jako kouzlem, jak by byl dotek elixír,
jako by novou sílu do žil proudem vlil !

V tíze chvíle je slyšet tiché ržání
a chlapcův hlas, jak něžně konejší.
Tvor ladnou šíji náhle k zemi sklání.
Snad je to sen. Dnešní? Či včerejší?
***
Syn se vrátil. Zas jsem šťastným otcem
a nočních toulek má jednou provždy dost.
Na tajnou schůzku s bílým Jednorožcem
ale vzpomíná, už má svůj ke snění most.

Za těch pár okamžiků, tenkrát v horách,
poznal, že nad holý život není.
Krásu i lásku, též jak své obavy zdolat,
a záchranu. I to, jak přátelství se cení.

Napij se, synku, z bezedné studny Fantazie.
Teď už jsi muž, tak naber vodu plnou dlaní.
Slaboch-ten ze strachu se nikdy nenapije!
A pij zhluboka. Vždyť máš mé požehnání...