Skleněné rozplývání

Prošel jsem střepy skla,
jen lehce bosou nohou,
jež rudlo v slunném zapadání,
v cinku ptáčka pod oblohou.

Ostré hroty lahví
ležely hustě roztřískané,
já sklonil jsem se blíže
k té podivné podívané.

To sklo se zlobně blýsklo
skleněnými svými zuby.
Třpytily se zlomyslně,
jak líce tak ruby.

A nade mnou velká lupa,
paprsky mě hřála více,
tu zkroutil jsem se udiveně
a shořel jako svíce.