Sen? Spíš realita...

Už je to rok a půl,
co na Zemi bez Tebe jsem,
však v očích mám furt sůl
a v hlavě? - prázdný sen.

Ty ležíš metr pode mnou,
já přemýšlím a najednou
se zjeví anděl jak nebe krásný,
že není v mém snu je víc než jasný!

Ptám se skromně: ,, Anděli,
tak jasná je Tvá záře,
moc Tě prosím, pověz mi,
je velký sen můj tam nahoře?"

Anděl dí však zaraženě:
,, Dívko bledá, ptám se Tě,
poraněné srdce Tvé je,
nevím, jaký sen Tvůj je!"

,,Sen, kde mrtví žijí,
sen, kde pravda vítězí,
sen, kde pohled poslední
dědečka zas uvidí..."

Anděl zamyšleně hledí,
pak podívá se na mne zas
a dí: ,,Dívka bledá se uvidí
až příjde její pravý čas..."

Ten den anděl můj
navždy pro mě zmizel...
Zas ovládá mě v očích sůl,
já vím proč za mnou přišel.

Utíkám od místa toho
kde sen můj v klidu odpočívá,
a právě minuta tato
je má poslední - konečná!

Je v mžiku po všem...
Já vidím přece
jak jde můj anděl a modlí se.

Ta modlitba patří mně,
já ležím mezi lidmy.
Můj Sen! Příchází ku mně,
už nejsem mezi živými...

Teď s dědečkem mým jediným
po dlouhé době zas
objímám se a slovem zlatým
sen můj říká: ,,Svůj život
pro mě jsi vzalas...!"