O pocitu zmaru

Život jako kapka stéká,
stéká mezi prsty,
protýká a nezastaví,
jsme jen svět mezi světy,
kde parazitujeme na vlastních tělech,
které nás zradí
a my odcházíme na druhý břeh,
kde podsvětí nás vítá,
tajemně se směje
a těžce se na něj zvyká.
Duše kraluje snům,
které neznají hranice,
které neznají spoutanost
a mrzačení,
ale jen snění,
snění.
Z pocitu zmaru,
kterou existence přináší,
rodíš se,
učíš se,
žiješ ten nebo onen život,
ale nakonec dospěješ,
náhle se ohlédneš
a vidíš,
že život dospěl
a tělo zkomírá.
Duše chce žít,
ale ty umíráš.
Kolotoč,
kruh,
který se stále točí,
otevíráš oči
a zavřením očí
to zase končí.
Co odneseš si z života,
když nahý jsi do něj vstupoval?
Snad víru,
zkušenost,
trpkost
nebo žal?
Kdo ví co bude dál.