Pocit zmaru

Z pocitu zmaru, který mě občas chytá,
nevnímám svět tak, jak bych měl.
Tělo mé to potom schytá,
když padám těžce na pr*el.

S hlavou v oblacíh, kde sny mé krouží,
pročesávám ten svůj svět,
často mě pak smutné věcí souží,
více než stojí za pohled.

Možná je to osud, který přeje odvážným,
kterým já určitě nejsem,
a tak stále někam narážím,
pak otlučený jsem jak hejsek.

Mozek bloudí v krajinách snů,
kde překážky žádné nejsou,
o to víc pak šlapu ve spoustě dnů
které mým životem třesou.

Jsem možná snílek podvědomí,
který jen oblohu sleduje,
ale přitom nepochopí,
k čemu, že to všechno je.