Kvůli sobě

Krev v noci, za svitu měsíce
zdá se být černá,
tvá tvář výraz měníce,
smrt zůstane životu věrná.

Pomalu nořila se dýka v tvou kůži,
padls k zemi jak anděl bez křídel,
já hodila ti k nohám rudou růži,
lituji Bože, žes tuto scenerii viděl.

Však nelituji činu svého,
vždyť tys chtěl pro mě sám krvavý hrob,
radši dala jsem života tvého,
nežli sledovat ke mě se přibližující tvůj krok.

Naučils mě nenávisti,
až moc brzy,
teď sám zjisti,
jak chutnají své vlastní slzy.

Bála jsem se tě, tak strašně jsem se bála,
tak budou mi proto prominuty mé činy?
Za to, že jsem svůj boj nevzdala.
Já sama i bez tvé viny,
cítím se jak stála bych uprostřed lánů a skal,
tělo mi sžírají plameny,
v srdci cítím přetěžký val,
jak nějaký malomocný či raněný...

Suď, pomohla jsem si?