Strašidelný pokoj

Kostlivec na mě kouká ze skříně
v ruce motorovou pilu,
prázdnými kořínky od zubů
cvaká a v nich má hroznou sílu.
Je celý křídový, snad v mátohách sním,
kostlivec odporný, říká si Splín.

Z pod rozvrzané postele ječí dvě žíňky,
zavírám jejich hlasy do úložní skříňky.
Ale jako dva nehty,co po plechu sviští,
tak Bolest do mého nitra pryští.

Všude, kam se podívám, je černá díra,
z otevřeného stolu, na mě křičí lidská špína.
Jen zabouchnu šuplík a rozsvítím lustr,
dostanu zálivku, prachsprostý mustr.

Oteřu album a tam vedle mého kamaráda,
najednou nestojí přítel, ale Zrada.
Nad starými fotkami slzami skrápím minulost,
když na mě z lustru skočí Zlost.
Bije mě do hlavy, až ztrácím vědomí,
naproti z obrazu pláče mé svědomí.

Co jsem to za život, co jsem to zvolila?
Běduju, lituju, hůl kostlivce se nade mnou zlomila.
A když jsem se chtěla nechat odvést,
přepadla mě z pod postele ta ohavná bolest.
Nakonec ptala jsem se, proč mě tak svírá
a odpověděla mi ta lidská špína.
Prý na tyhle otázky není žádná rada,
když životem velí obtloustlá zrada.