pomeranč...

Mladičká dívenka,uprostřed základky
už nyní vyniká,nenosí podpatky.
Čelenka ve vlasech a kůže na ruce,
diví se,přemítá,myslí moc hluboce.
Pohledy do prázdna a tužka za uchem,
vtipům se nesměje,nechce být rozruchem...

Na konci devítky našla si přítele,
ona je nemluvná,on řeční nesměle...
měli se nesmírně,líbal ji očima
a pak jí odešel,směrem za jinýma.

odmítla pláč,odmítla žal,
jen v sebe věřila a žila dál.
slunce jak pomeranč,fascinující...
odráží se jí na levé líci.
modrýma očima prohlíží do mraků
směje se ,nevnímá,je svědkem zázraku.

Mladičká dívenka,první rok na gymplu
chěla být filozof,ale jen chvilinku.
Hned na to zjistila,že prachy nežijí
a chtěla do hor,nebo do prérií!

Mladičká dívenka,zasněná na dále
kaje si svědomí,srdce má nezralé...
touží se rozběhnout doprostřed krajiny
a tam se vykřičet...
nehcta tam vzpomínky,odejít bez viny
za starost rodiče..

zamlklá dívenka,radost má z života
a sedí v letadle co nemá pilota.
zírá si okénkem s poklidem na duši,
a vidí jen svůj svět,o jiném netuší!