Lípa

Už se nikdo nestará o tu lípu stoletou,
její kořeny už hnijí, trouchniví jí kmen.
Snad na ní ještě někdy květy pokvetou,
vždyť ona může vyprávět tisíce slavných jmen.

Ač ještě zelené, lístky se na zem snášejí,
jeden za druhým, pomalu jako andělé padají.
A svíci jejího života pomalu zhášejí,
dřevorubci, kteří se pod ní hádají.

A lev, co kdysi odpočíval pod ní,
zemřel v beznaději, v kleci, v zajetí.
V celém kraji studny vyschly, i vody spodní...
Měsíc ve tvaru "C" spánek klidný krade ti.

Do prázdného koryta Vltavy,
smutný Václav, slzu svou uronil.
Kde teď sežene potravy,
pro svůj národ, kterému umíráček odzvonil?