*13.Komnata medvědů z Karélie*

13.Komnata medvědů z Karélie
*****************************

To léto stálo na dveřích,
za nimiž,skryv se,smál se světu
i trávil jsem četbou silných knih,
snad jedinou náplní oněch dnů
je jedinou chvílí,že se pletu
paprskům zlatým do ostnů.

Po horkém létě přišel sám
podzim dřív,než kdo předpokládal
a vzdorující mým myšlenkám
mi splnil o dost víc,než bych chtěl
a než bych kdy byl snad o to žádal,
než bych si byl kdy pomyslel.

Aniž jsem postřehnul,večerní
soumrak pad´do ulic mého světa,
pouhé nic,švábi dotěrní
zůstala oblaka,bohužel,
pak visíc i obloha ohňokvětá-
první blesk,svět pak oněměl...

A hned další a hřbet mi smočil déšť,
ten přítel i spasitel zahradníků.
Já nevzav si plášť-no vem to nešť-
vítr se vrhal mi v náručí,
pomohl dešti v okamžiku
říjnový nečas mě naučit.

Došlo mi vteřinou,za pár chvil
v ten čas už přemýšleje,kde se skryji,
že,zadumán,jsem tu zabloudil
a s vědomím,že mi nevadí
schovat se před tou komedií,
co živly tady předvádí.

Blesk! A hrom! Rána za ranou
běsnila oblohou,vítr vzal zbytky sil,
mrštiv mě o bránu kovanou
(na moment pozbyl jsem rozum,cit)
za šaty hrubě mě uchopil,
už smýknul jen jednou.A byl klid.

Po tom kolotoči zlém se
ticho zdá téměř snem prazvláštním.
To činil hvozd,v němž stanul jsem-
Vítr,nezbeda,jak mě z ulice vzal-
před domem,značně omšelým a
kruhem jsem na dveře zaklepal.

Smolný den,myslím si,Vem to ďas,
když v nouzi jsi,nikdo neotvírá!
Jak zmoklý pes,cloumal mnou třas,
odhodiv předobré vychování
tak,že už kliku jsem pevně svíral,
pryč z deště je mým zbožným přáním...
***
Ticho mě uhodí do uší
hluboké,jak zvony svatovítské
pokaždé,když po poledních mších
ustanou tóny a náhle ztichnou
i staré zvony,tak tichý byl dům,
kam vstoupiv,měl pocit jsem,že zdi dýchnou...

V nastalém tichu se rozhlížeje,
kde octnul jsem se,a tu hned z kraje
zrak ztuplý tmou pad´ mi na veřeje,
jen tuše,že za nimi najdu snad
oheň,neb mokrý plášť duchna zlá je
a do mě,jak řek´ jsem již,dal se chlad.

Divný byl dům,v ten každý pád
divná i chvíle,ten zvláštní pach
na chodbách,jak by dlel Listopad
topil mou kuráž k mému světu
v kobercích s dýkami na stěnách
a v tygřích kůžích na parketu,

divný ten dům.A hostitel
se do té chvíle neukázal.
Jen lehounký prach jak ze křídel
motýlů pel si na vše sedal,
můj strach,kůže i knihy svázal
v jediný pevný svaz osidel...
***
Sypal se čas,jsem nezvaný host
myslí tak křehkou jako vích
já nemohl překonat zvědavost
nad množstvím truhel z pevných stromů
divokou silou kovaných,
teď chabý podklad lexikonům.

Mé svědomí,otylý nenasyta
najednou vyspává,dvé hlasy chybí.
Čí jsou znamení v kůži vbitá,
zámky na petlicích ze železa,
kdo je ten,jež plní to,co slíbí,
to jeho dům je? A já ho neznám.

Na pochybách,však buď jak buď
jsem truhlice otevřel,při plamenech
mi Samiel nabídnul vlídnou hruď,
ty,kdos čet´očima sivýma šerem
to,jenž je v nich,spát v srdci svém nenech,
i kdybys v snu byl,kolikerém...

Věru,bylo co číst,ten rudiment,
když prohlížeje všechny ty listy,
ten člověk-přisámbůh-snad projel svět
křížem kráž,každou zemi stokrát,
tak zněl jak rhyton vína čistý
všem.Snad kdybych byl našel poklad

v tom starém domě,tak divné mi není.
Do pozdních hodin,čas nevnímaje
(ten plynul příliš,mé poblouznění)
slova jím,žárem,do vět slitá
a čtením se vpíjí a znovu taje,
myšlenka zůstává nerozbita.
***
Ráno.Tak kouzelné rozetmění
přichází s přesností metronomu,
budí v tom člověku zvláštní chvění,
příčinu musí mít,i ten chvat,
velmi se diví,žel věří tomu,
že jen toho jest,co se má stát.
***
Kdyby si povšimlo oko bdělé
nádraží,perónu dlouhého vlaku,
v kabátu kapse list spasitele-
opravdu! Je to náš známý pán,
krom listu v dlani má pírka ptáků,
jež objevil,před deštěm uschován.

Však ještě něco ten plášť skryl.
Jízdenku do míst,kterých jména
nepoznal by,co jak živ byl
a jde s hlavou vztyčenou,bez ptaní
vstříc novým,cesta zpět uzavřena,
miluje nová shledání...