Stínonoš

Stínonoš

Porodil ho ženy klín,
však nezrodilo se dítě.
Jen pouhý stínů Pán, sám stín,
osudu propletené nítě.

Ve tmách jen sám vyrůstal
až sám jim přivýknul.
V kožichách, peří, v kostech spal
a v samotě si hynul.

Tak chodí dlouho po světě,
v každé stínu se skrývá.
Sic stínům pšenka nekvete,
jejich hra stále živá.

A marně hledá, kdo jej uvidí.
Prach pokoje se zvedá, když hledí do lidí.
Tolika ústy prokleté, pouhopouhé stíny,
za to, že lidem nepřejí, že jejich svět je jiný.

Prokletý s ostatnímy svými,
jež za nic nemohou.
Člověka prý zahubit se snaží,
však stojí mu jen u nohou.

Tolikrát chtěl slunce zřít
pod sešeřelou oblohou.
V tichých příkrovech zůstával sám bdít
nad lidskou tváří ubohou.

Kde slunce hledal,
tam přišla s ním tma.
Léto mu svět nedal,
okusil jen noci nejhlubšího dna.

Nedá se zkusit skutečností žít.
Ve snech jen je a v stínech
zas může jenom snít.

S vlky běhá a večeří s havrany.
Věčnost ho volá, věčnost ho čeká.
Svému srdci samoty věrně zadaný.
Čas kol něj proteče jak mrtvá řeka.

Tak nechává se pohltit v temný les.
Zima se třese, už je čas jít.
Místo růží trní mu ustele a vřes.
V nekonečné tmě stín musí tlít.