Na poušti

Z pouště se přes cestu valí jen chuchvalce seschlých rostlin.
Písek poletuje a bodá tě jak ostřím.
Smrt si nevybírá jen zde přichází častěji,
žádná voda jenom slunce,
prach,
je konec nadějím.

Zaplatíš daň za svůj chtíč,
za svůj dobrodružný život,
za to, že jsi cestoval pryč
a přitom doma bylo živo.

Jen horký písek rozmazává vidění,
oči plné strachu,
písku
a nicoty.
Voda není, jeto k zbláznění,
ale stále jsi to ty.

Ten, který se nebál po hlavě skočit,
řídit svůj osud nedbale,
na zakázaných místech močit
a žít zhýrale.

Sucho s pískem polykáš,
cítíš vůni prachu,
smrti,
sucha.
Pozdě si teď nadáváš,
není žádná vzpruha.

Bez zážitků život ztrácí smysl,
krédo, které dávno znáš,
vycházelo ti to až si zpychl
ale dobrodružství teď už nevnímáš.

Z pocitem oloupané kůže,
padáš na zem zpuchřelou,
nenapitou,
vymřelou.
Jen mozkomíšní voda,
zůstává v tvém těle s krví,
ale i ta usychá a bodá jako trní.

Oči vysychají pod ostrými paprsky
a jazyk v strup se mění,
a na ty tvoje zážitky,
padá tma zapomění.

Umřel´s,
protože jsi miloval dobrodružství,
a to je život,
o kterém se sní.
To je život v pravém slova smyslu,
kdy věci děláš bez rozmyslu
a přináší ti potěšení
a trpký svět se ve sny mění.
Možná je to k zamyšlení,
ale život nudný přeci nikdy není,
když víš jak ho žít.

Jen se musí žít naplno.