Tajemný hvozd

Přes celý obzor až k horskému úpatí
ten prastarý hvozd hrdě se pne.
Tam slunce nikdy stezky nezlatí,
mohutné koruny v mracích ztracené.

Mlčící majestát jehož čas obává se,
jako by spal, jako v sen ponořen.
Navzdory věkům ve ztichlé kráse,
ani proud staletí není mu soupeřem.

Ač zvěře pln, větvička nepraskne.
Ač hejna ptáků, trylek nezazní.
A žádná krůpěj rosy se neleskne,
šum listí padlého nikomu neschází.

Jenom to ticho jako varování
před vstupem v lesní šero.
Mnohé, co byli odhodláni
strach zradil, srdce se chvělo.

A tak je tajemství střeženo dál,
hluboko uvnitř hvozdu skryto.
Obrazy z příběhu, který se stal
to vše je v duši lesa vryto.