Sen v Londýně

Byli jsme venku. Potkal ji, bývalku?
krásná modelka.
Já malá studentka
neměla šanci.
Ujišťoval mě, že to skončilo, věřila jsem
ale byl s ní.
Líbali se, ruce, co se mě dotýkaly, ty rty, co mi tolik hezkého říkaly nebyly moje, ona se na mě usmála, tohle mi pověděla
pohledem.
Utekla jsem. Nebyla jiná možnost.
Přijel za mnou za hodinu. Celých těch šedesát minut jsem tupě civěla na dveře a čekala až se otevřou.
Když mi říkal, že ho to nějak přepadlo, že nechtěl
podlehla jsem.
Jsem slaboch, vím to,
ale lásce se těžko odolává.
Zase jsem cítila jeho dech na svých zádech, krku, tváři.
Jenže pak to bylo
opět.
Klepal, škrábal na dveře jako malé kotě,ale to já už neslyšela.
nemohla jsem
Krajina bílých pilulek se kolem mě rozprostírala a já se cítila nádherně volná
Nevzbudily mě ani jeho mokré slzy, když mi stékaly po těle nebo to byla má krev??
Nakonec jsem oči otevřela, chtěli to po mně.
A malé holky přece slepě důvěřují a poslouchají. Tak tady ležím,
plním jejich přání. Doufající v konec z dívčích knížek
ten nepřijde.
Má královnu svého srdce,
já to nejsem.
I když, máme shodnou barvu očí, podobné rysy a stejné boty
Chce se mi spát, ale je tady doktor
v ruce papír
obrázek
uzlík mého bláznovství.
Je po všem,
odlétám domů.
Poslední pohled na Londýn. Je něčím zastíněn
jím.
Chci mu skočit do náruče, uvěřit lžím, cítit jeho ruce na mém bříšku
nestalo se.
Sedám do letadla, nekoukám nikam, oči zavřené, soustředím se.
Na pláč?
Přece slzy polykat netoužím.
Pořád ho slyším, bojím se rozhlédnout, abych nezískala jistotu toho, že se mi to jen zdá. Cítím jeho vůni, je tady
není to jen sen!?