Chvalozpěv smrti

Šťasten z nás, kdo vydává se na cestu poslední,
komu umíráček v těle se rozezní.
Smrt odveze ho do dálavy,
kde nepotká předsudky, soudy a pomluvy.

Nikdo víc „chápu Tě“ neříká,
nechápajíc vlastně nic.
Už nikdo v ruce netřímá
falešný štěstí klíč.

Brzy zapomenou šíleného podivína,
jenž moudrost bral z knih a vína.
Takoví jsme všichni, více či méně,
na hrb nám může vlézt lidské plémě.
(Málokdo z nás ještě člověkem cítí se být,
jak zvíře ze dne na den žít.)