2005 ( dva tisíce vět)

Píše se rok dva tisíce pět,
přemýšlím, jak žije tenhle svět,
co lidí, co věcí tady žije.
Zač je jejich velká energie.

Na ulicích poházený nedopalky
a kolem světel se točí lehký holky,
bilboardy hlásaj, že ministerstvo varuje,
ale grafit to celý černou zakryje,
co bylo dál se nedozvíš...
Stojíš na chodníku, kolem auta frčí
a na lavičce malá holka brečí.
" Proč pláčeš...?" zeptáš se jí něžně,
ona uteče, to stává se ti běžně.
Lidi se tě bojí, koukni se jak vypadáš..
Jsi troska, jsi troska.
Černý oči, smrdíš chlastem.
A líbí se ti to?
Válet se v knajpách a hulit levný listí,
a že jsi vlastně sám zjistíš
až když je po mejdanu,
jdeš domů...
Domů? Matka tě zpraží
rovnou na zápraží:
Kdes byl, parchante?
A fotr řekne poste restante.
Sundej si boty.
Zase usínáš, je ti pětasedmdesát,
kdes byl včera, kde dneska budeš spát?
ležíš na chodníku, lidi se tě bojí.
Tak za co život stál?
Za co stojí?
Umíráš, přichází klid,
seš ve tmě sám,
ztratils apetit,
jseš v nebi, ač nebyls nikdy žid,
seš v pohodě
a už nechceš žít.
Už nechceš žít.

Je rok dva tisíce pět,
stojíš v klínu lesa,
a kolem tebe nebe plesá.
Stromy šumí, slyšíš je pět,
rozumíš, co ti říkají.
Sedneš si do trávy
a necháš se větrem hladit,
šeptá ti do uší osudy tvé,
příběhy lidí a poznatky své.
Do noci přemýšlíš co dělat dál
aby tvůj život za hodně stál,
sám sebe se ptáš,
tážeš se do ticha,
odpověď dostáváš,
dnešní den; utichá.
Červánky řeknou ti na dobrou noc:
" Kdykoli řekneš, přijdeme na pomoc."

Píše se rok dva tisíce pět,
přemýšlíš sám, jak žije tenhle svět,
přemýšlíš pro cos žil a co jsi dal,
a necháš vyprávět
svoje oči.
Svět se točí a jde dál.
Je rok dva tisíce pět,
hlavně vydržet,
tisíce lidí, tisíce vět
s tisíci otázek; jen hrstkou odpovědí,
hledáme anděly, lidi, co vědí...