Ručičky

Zastavíme čas a pak můžeme se dívat.
Na svit slunce, jež dnes nezapadne,
mlhu stoupající nad ševelivou říčkou,
plamen svíce, co ve vichřici neuhasne,
a ladné tělo laně.
Ta utéci chtěla, však ciferník ustálý
zabránil jí v pohybu.

Pak sedmene si do rosy a budiž nám dovoleno
zasnít se pod zamčenými víčky.
I ten potoční proud propadl dřímotě,
pod přikrývkou, s koleny pod bradou,
choulí se ve vlněném klubíčku.
Tak přitiskněme se k sobě
a peřinu přetáhněme přes hlavu.

Však až ta laň znovu kopýtky na zem dopadne,
na mysli jí vytane, že běžet není kam.
Slastně odfrkne si a ukousne pár šťavnatých stébel.
A propletené prsty dlaní stisknou kapku radosti,
naději upustí podvečer.