Tak už přece mluv.

Stojíš tu přede mnou v ruce mačkáš deštník.
Díváš se na špičky bot, nebo čteš na zdi Věstník.
Posloucháš mé domluvy a zarytě mlčíš.
Nestůj tady jako tvrdý Y,
vždyť sám za sebe ručíš.

Přehlížíš mě jako Tatry - nevidíš nic,neslyšíš.
Z deštníku jsi vyrval dráty, mě už těžko ožulíš.
Především jsi ztráta času, kde já už mohla být.
Za svou lásku těžce pykám,
jak jsem mohla s tebou žít.

Z deštníku už ždímáš slzy, slovy stále neplýtváš.
Řekni aspoň co tě mrzí, ukaž svoji pravou tvář.
Přejdi faleš, utři slzy, nehraj mi tu na city.
Na každý prase se voda vaří
už se těš, neujdeš ji ani ty.

Určitě máš jinou v merku se mnou se už necítíš.
Vidíš jenom svoji bolest a tu moji nevidíš.
Tak mluv přeci, nebo plivej písmena.
Chci slyšet tvoji další výmluvu,
byla to tvá doména.