Panenky a ti opační

V dálce zní mihotavé chichotání,
zde se svíjí citový anorektik,
emoční bulimik,
stále nenažraný obžera.

Slibuje si, že po dalším vpichu
zůstane abstinující,
ten řev se rozléhá v absolutním tichu,
volume ticha je strhující.

Kolem něj neslyšně nahlas klapou jehličky,
jak krásně sladěný se zdá mu jejich svět,
jak zarývají se do něj ty růžové špičky,
obezřetně obcházet jeví se jako řešení poběhlic.

Nádobí vyčištěné špínou ulic,
lidi fungujou na playback
a on nejvíc
a přitom to nenávidí.

Neví, co má dělat,
zda zemřít v žalostném ryku,
či za čest bojovat
a nevyhnout se šokovanému křiku.

Lidi čtou o sportu,
on neumí číst.
Lidi žijí
a on neumí žít.

Kruhy bimbají zaslepeně kolem,
soucit je mu blízký
tak, jako je mu blízký život,
a život vidí v dáli.

Tělo se třepotá ve větru,
je připoutáno kolíčky heroinu k zemi
a ty povolí,
jednou snad.

Kolem něj se střídají stráže,
růžové a modré,
pastelové tóny si ho nikdy nevšimnou.

Je tak poblázněný, že je naprosto normální,
je tak hladový, že mu kručení neumožňuje jíst,
je tak žíznivý, že by ho voda popálila
a to vše ho krvavě líbá.

Rád jí maso,
jen škoda, že je vegetarián,
rád tančí,
jen škoda, že má obrnu.

Jeho ukřižované touhy
vstanou z mrtvých,
on sám jim pomůže,
jen on sám si pomůže.

Slepí se podle berlí nepoznají,
hluší nenosí cedulky,
ale jsou všude okolo,
zosobňují pro sebe lidskou lítost.

Zlámané nohy srostly,
špatně, ale přece.
Pokřivený život
projel lisem a odboural exotické klece.

Žije v těžko pochopitelném světě,
on sám je jeho středobodem,
vlaje v sebedestruktivním puchu,
lísá se ke svým starým vzpomínkám.

Zbodané paže,
zvláštní zápach,
paralelní světy minulosti a přítomnosti
protnou se přesně v jednom bodě.

A ten rozhodne, ten rozhodne.

Zvláštní kýčovité panenky
se na rožni budou díky svým očím škvařit
a ten oheň studí jako samo peklo.

Anorektici si bez jídla pomohou,
bulimici se zbaví zvratků,
dietní obžerové,
Ti všichni si jsou rovni a panenky neexistují pro ně rovněž jako oni pro ně.