Tam, za hranicí rozumu

O městě andělů kdysi jsme snívali,
v sutinách nadějí hledávali sebe.
Naslouchali větru, tmu v duších mívali,
zrak často upřeli, na hvězdy, na nebe.

Tajně jsme vedli si deník snů ztracených,
nosili na prstech prstýnky z drátů.
Tápali mlhami, v myšlenkách zmatených,
pochodem skrz lány rudých vlčích máků.

Až za hranici rozumu, šli jsme smrti vstříc,
v kapsičkách mundůrů rodinná fota.
Do země nikoho, kde padne nás na tisíc,
pod praporem ušpiněným, kráčí naše rota.

Osud ten hladový, spolkl nám nevinnost,
uloupil jména, hrdost i vzezření.
Teď vlci jsou z beránků, v srdcích zlost,
na cestě ve vlaku, do stanice Popření.

Poručík zavelí, dá rozkaz k výpadu,
brodit se budeme krajinou pod sněhem.
My, bratři vojáci, z východu - západu,
bojujem o život svůj, pod božím hněvem.

Neboj se tatínku, nesmutni maminko,
osušte hadříkem slzy své z tváře.
Pak do ohně přiložte k večeru polínko,
až skončí tahle válka, zůstanou jen saze.

Za pravdu, za lásku, my budem bojovat,
za vlajku červenou, modrou a bílou.
V zákopech snít, v bolestech nocovat,
s myšlenkou na domov, vzpomínkou milou.

Kdy´s vítr byl zaset, bouři teď sklízíme,
východní frontou polnice zní.
V ruinách na Volze prachem se plazíme,
každý chtěl by vědět, zda přijde konec dní.

Za hranicí rozumu, vše začne i skončí,
když krev našich bratrů zbarví bílý sníh.
V dopisech pak každý s životem se loučí,
jo válka, to je coura - žít v míru není hřích…