Závislost

Jako by vznášela se.

Nad tím vším, co na zemi jest.

Na své dlouhosáhlé trase,

kterou nelze si splést.

S dlouhými vlasy

vánek pohrával si,

když vločky sněhu nesl k ní,

k té, jež vznášela se nad zemí.

Ve vlasech lístky okvětní,

snad růží, co já vím.

Cesta dlouhá několik set dní

a v jejích patách stín.

A její tvář-tak bledá

a vůně lákavá.

Popsat se nedá pocit,

když tě potkává.

Vyhlíží jako čistota sama,

když potkáváš ji jednoho rána.

A najednou nevíš, co si počít,

když zmocňuje se tě ten pocit!

A ona objímá tě pažemi

snad z radosti, že tě vidí.

A oba vznášíte se nad zemí,

nad hlavami známých lidí.

Nad lidmi, co zvals přáteli,

nad těmi, na něž si zapomněl.

Zapomněl ve vším veselí,

když vznášet s ní jsi se směl.

Ústa otvírali jako ryby,

snad chtěli ti i něco říct,

možná zeptat se: "Jak se ti to líbí?"

a: "Na jak dlouho letíš pryč?"

Tys křičel na ně odpovědi,

však odvraceli hlavy.

Někteří zarudlí, či bledí

následkem jejich snahy.

Její vůně omámila

všechny tvoje smysly.

Dalo by se říct, že kryla

své špatné úmysly.

Vábila tě stále dál

od zemské gravitace.

Bylo to to, co sis přál?

Byla platná její práce?

Pak hlava se ti zatočila,

když podíval ses na zem.

A nejedna slza smočila

tvé unavené tváře.

Nadechl ses, vydal hlásku

a křičel do tmy, že máš už dost!!

Však skrze nově vzniklou lásku

nepřesvědčils závislost.

Tak jmenuje se dívka v hábu,

kterou získáš z čehokoliv.

Však rány z vysokého pádu

ještě hodně dlouho bolí.