Ani do pláče, ani do smíchu

Deset měsíců jednotvárných dopolední
Otvírat oči v přemáhání každé ráno všední
Zkouška pevné vůle, duševní rovnováhy test
Jakobych se něčím provinila a odpykávala tu trest

Minuty se musely z víc než jen šedesáti vteřin skládat
Rozhodně bylo s kým mluvit, ale zřídka si s kým povykládat
V pohledech jsem rozeznávala záblesky ironie
Svatá pravda - posílí Tě, to co Tě nezabije

Jako hraboš mezi káňaty, spíš antibióza než symbióza
Skutečná tvář a nebo důkladně naučená póza?
Držet si odstup a nemuset se loučení na konci června bát?
Nebo jsem vážně našla zálibu v tom - všechno si protivit, vším pohrdat?

Proč tohle všechno? Asi jsem to občas přeháněla
Skoupá na slovo a nebo jsem se předváděla
Rozpoutala jsem válku, když usilovala jsem o mír
Harmonii pohltila zaujatost jako vír

Je těžký vracet se s nadšením tam, kde Tě každej ignoruje
Na každej Tvůj projev nebo gesto podrážděně reaguje
Jeden den bez hádky představoval jen klid před bouří
Vzdát se nebo čelit? Doufat, že se někdo umoudří?

Člověk občas musí sklonit hřebínek, spolknout pálivé sliny
Zatínala jsem pěsti, kousala se do rtů, stálo mě to spoustu dřiny
Nejdřív jsem jen předstírala empatie, pak to šlo už jaksi samo
Lhostejnost, nezájem byla maska: teď honí se mi hlavou

"Blíží se konec", trochu mám chuť ho odvrátit
Zkusit všechno bez zatrpklosti, kalendář o pár stránek obrátit
Rozhodně se nedá říct, že by věci plynuly lehce
Avšak jsem vděčná všem zúčastněným, byly to prospěšné lekce

Blíží se konec a mě není do pláče, ale ani do smíchu